Důmyslné zavlažovací kanály nesou jméno levády. Levády přinášejí vodu, která napršela na horách, do níže položených oblastí, a to pomocí kanálu vedeného po povrchu země (někdy i pod jejím povrchem).
Ostrov sopečného původu Madeira, leží sice blíže Africe než Evropě, přesto je součástí Portugalska. Jeho jedinečné podnebí má na svědomí, že zde v každém ročním období najdete kvetoucí rostliny a pomohlo zachovat jedny z posledních vavřínových lesů, které kdysi pokrývaly celou Evropu.
Už v 15. století první portugalští osadníci zjistili, že zatímco na severu a severozápadě ostrova prší velmi často (až 2 000 mm srážek za rok), na subtropickém jihu je vody málo. Proto vybudovali s vydatnou pomocí černých i arabských otroků závlahový systém, jenž nemá na světě obdoby.
Celý ostrov je protkán kanály v šířce od 10 centimetrů do jednoho metru, podle nichž vedou stezky. Ostrovní turistika nemá moc dlouhou tradici, začala se rozvíjet až v 60. letech minulého století, ta levádová až koncem 80. let.
Domorodci zprvu nechápavě vrtěli hlavou, proč jim cizinci courají podél závlahových kanálů. Pak si řekli, že na tom asi něco bude, a začali se o souběžné cesty víc starat. Teď už je to normální turistický byznys. Vodní cesty jsou postaveny neobyčejně pečlivě, pozvolna a nepatrně stále klesají a napájejí pole a plantáže čistou vodou.
Místy jsou ve skále proraženy tunely, celkem jich je kolem 40 kilometrů. Baterky tu opravdu nejsou pro parádu. Mimochodem, nejdelší z tunelů měří 5 kilometrů!
První portugalští osadníci v 15. století brzy zjistili, že jih s příjemným subtropickým klimatem nemá dostatek vody pro zemědělství. Na severu a severozápadě ostrova však prší skoro každý den (roční úhrn srážek činí až 2000 mm).
Příčinou jsou mraky postupující v malé výšce nad oceánem od severu a narážející na ostrov, jehož hory dosahují výšky kolem 1800 m.
Portugalci proto brzy začali budovat kanály, jimiž vodu ze severu převádějí na jih. Budování levád a rozdělování vody dostalo hned zpočátku i právní základ. Již roku 1461 byli jmenováni dva úředníci dohlížející na rozdělování vody.
Roku 1485 jim král Joao II. stanovil pravidla, kdy musejí uživatelům vodu poskytnout. Následně pak roku 1493 vydal zákon, podle nějž nesmějí vlastníci pozemků bránit stavbě, údržbě a využívání levád.
Údaje o celkové délce levád se různí podle jednotlivých autorů. Záleží zřejmě na tom, zda sečteme jen délku hlavních toků, nebo započteme i nejužší odbočky. V roce 1900 bylo registrováno 200 levád s celkovou délkou 1000 km. V roce 2007 se setkáváme s údaji od 2400 km až po 5000 km. Na levádách je v současnosti 40 km tunelů.
V roce 1939 iniciovala portugalská vláda vypracování studie o využití a budoucnosti levád. Na jejím základě vláda financovala výstavbu nových levád využívaných i k pohonu hydroelektráren. Dvě největší z nich byly Levada dos Tornos a Levada do Norte. Výstavba trvala 25 roků, protože vše bylo nutné provést ručně. Pracovali na nich i horolezci a práce si vyžádaly také lidské oběti.
Leváda musí mít po celé své délce mírné klesání, proto je vedena například ve svislé skalní stěně, nebo tunelem. V místech, kde bylo nutné změnit výšku skokem, není vodopád, ale schody. Pro stavbu prvních levád byli využíváni převážně černí otroci. Byli zde však i otroci arabští, kteří měli se zavlažovacími kanály a jejich stavbou zkušenosti z domova.
Z důvodu omezení odpařování jsou levády více hluboké než široké. Mají šířku asi od 20 cm až po 1 m. První levády byly tesány do skály, dozděny kamennou zídkou, v některých úsecích měly dřevěné koryto (na Madeiře byl dostatek dřeva). Zhruba od počátku 20. století začal převládat beton. Tím jsou postupně opravovány úseky starých levád (na Madeiře nikdy nemrzne, ani ve vyšších polohách, takže nejsou problémy s poškozením betonu mrazem).
Levády procházející přes vesnice mají odbočky k odběratelům vody – zahrazením toku překážkou voda začne proudit do odbočky. Po napuštění nádrže nebo zavlažení políčka se překážka vyjme a voda proudí dál. Nespotřebovaná voda na konci levády teče do moře. Levády je třeba udržovat. Proto se za vodu platí, ale nikoliv podle odebraného množství, nýbrž podle vzdálenosti od zdroje.
Levády dobře zapadají do přirozeného prostředí. Jejich stavitelé neupravovali směr toku více, než bylo třeba, a proto leváda obvykle sleduje půdorysný profil skalní stěny, v níž je vedena. V minulosti se široké levády využívaly i k plavení dřeva a chodníky kolem nich byly často jedinou přístupovou cestou do horských vesnic.
Téměř po celé délce je souběžně s levádou veden chodníček. Po těchto chodnících dnes proudí turisté. Voda v levádách je křišťálově čistá a studená. Po prudkém dešti však levády zachytí i povrchovou vodu a cesta kolem nich může být značně obtížná až nebezpečná.
Na Madeiře stále něco kvete, takže si budete připadat jako v botanické zahradě. Také tu je prý největší počet alergiků. Zatímco v nižších a středních polohách to vypadá jako v zahradnictví, na hřebenech už je květena poměrně chudá.
Levády se ale odmění za příznivého počasí nezapomenutelnými rozhledy. Jedna z nekrásnějších, ale také nejexponovanějších levád vede po vrcholcích hor. Trasa Encumeada - Torrinhas - Pico Ruivo meří 18 kilometrů a dá se projít za 6 hodin. Stezka končí ve výšce 1 862 metrů na Pico Ruivo, nejvyšší hoře Madeiry.
