Monte Perdido neboli Ztracená hora je třetím nejvyšším vrcholem Pyrenejí. O pár metrů výše sahají k horkému španělskému nebi jen ledovcem olepené Pico de Aneto (3404 m) a tak trochu tajemný a značně nepřístupný kolos Pico Posets.
Monte Perdido má však díky úžasnému přírodnímu prostředí dvou nejkrásnějších pyrenejských kaňonů Anisclo a Ordesa punc hory nejvíce navštěvované, ne-li přímo kultovní.
Výstup na vrchol Monte Perdido je za normálních podmínek jednoduchou záležitostí. Nejedná se však o nějakou procházku. Výška společně s velehorským terénem může přichystat nejednu horkou chvilku.
Jdeme nejčastěji chozenou variantou od španělské chaty Goriz, stojící na jihozápadě masívu. Slušně značená, ale především notně vyšlapaná pěšina kličkuje vzhůru přes několik skalnatých prahů. Prvním vzrušujícím úsekem je překonání skalní stěny, kde musíme skutečně pozorně sledovat kamenné mužíky. Chaotickým bludištěm zřícených skalních bloků vyjdeme k temně modrému jezeru Lago Helado.
Před námi leží pověstný koridor Escupidera. Česky něco jako hrnec, ale mnohem výstižnější je doslovný překlad – plivátko. Plivat krev se nám zde skutečně skoro daří. Jedná se totiž o nejnebezpečnější místo výstupu. Strmou sutí vede jakž takž vychozená pěšina držící se středu koridoru.
Úsek je po většinu roku vyplněn sněhem, ostatně dle periodik na internetu jsou všechny smrtelné nehody v masívu Monte Perdido dílem především zimních výstupů. V tomto období se Escupidera mění ve vražednou klouzačku, mající na svědomí prý až na 40 obětí.
My vytahujeme trekové hůlky, které doteď zahálely v batohu a opatrně stoupáme do výrazného plochého sedla, odkud je to na vrchol již jen kousek. V principu se to má tak, že po pohybující se kamenné suti děláme jeden krok nahoru a sjíždíme dva kroky dolů. Je zde kamenné pole nejrůznější hrubosti. Vzpomínám na žlaby složené z relativně velkých kamenů, ty bývají pro výstup nejpohodlnější.
Kameny bývají zaklíněné a je menší riziko, že se dají do pohybu. Zde je naopak jemná a měkká suť. Našlapuji pomalu, zvolna přenáším těžiště a snažím se odhadnout, který kámen je usazen a neujede mě pod nohama. Utrpení narůstá, plicní sklípky se hroutí přetížením, laktát probublává svalovými vlákny. Jsem nahoře! Dokonalé kruhové defilé horských krás, vlnící se hřebeny a tyrkysová jezera v údolí. Výhledy berou dech.
Naopak sestup mě dělá vyloženě radost, na rozdíl od ostatních volím drobnou pohybující se suť a sklouzávám po ní jako na lyžích. Paráda ! V sedle už na mě mávají Verča s Ondrou a jdeme se společně s ostatními osvěžit do jezera.
