Pohoří Kačkar Daglari. Drsná turecká divočina, kde Vám je mapa nanic!

Kačkar je s nadmořskou výškou 3 937 metrů nejvyšší horou pohoří Kačkar (turecky Kackar Daglari), v Pontských horách na východě Turecka. Je vzdálen asi 40 km od Černého moře a 70 km od státní hranice s Gruzií.

Cesta do Turecka

Doprava do Turecka po zemi z České republiky. Transit přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko a Turecko. Cesta přes Balkán tímto způsobem je sice velmi zajímavá, ale také více či méně komplikovaná, neboť se mohou objevit různé nástrahy.

Ačkoliv situace se již v posledních letech zlepšila, překročení některých hraničních přechodů tímto stylem nemusí být vždy jednoduché. Cesta probíhá v pohodě, v Bratislavě nabíráme ještě Libora a pak je už vidět, že jedeme na východ. Na maďarsko srbských hranicích jsou kluci málem zatčeni při vykonávání malé potřeby. Je pravda, že si ulevovali na zeleném trávníčku, hnedle v provokativní blízkosti veřejných záchodků, ale razie proti nim byla neadekvátně tvrdá. 

Istanbul neboli Konstantinopol

Po dvou dnech v našem dopravním autobusovém „dolmuši“ přijíždíme do Istanbulu do kempu u letiště. Dolmuše a minibusy nejprve sloužili, jako společné taxíky, které jezdili po stanovených trasách za jednotné jízdné, dnes však velmi často jezdí jako meziměstské minibusy. Některé čekají dokud se neobsadí všechna místa, jiné jezdí vždy v určitý čas. Obvykle je můžete využít na přepravu mezi malými městy a vesnicemi. Řidiči dáte najevo, že chcete vystoupit tak, že řeknete „Necek var“ (Někdo chce vystoupit) nebo „Sagda“ (Napravo, což znamená zajeďte ke kraji) Nocleh v kempu u letiště je jeden z velmi silných zážitků !

Přijíždíme celkem pozdě, jsou dvě hodiny ranní istanbulského času. Nad stanem nám sviští železná letadlová monstra a za dunivých zvuků letadlových motorů se klepeme my, ale i stanová celta. Takhle zblízka jsme teda břicho letadla ještě neviděli…Kempink je v tak velkém městě, jako je Istanbul (15 miliónů obyvatel) zřídka nejlepší variantou. Musím dodatečně citovat Lonely Planet : „Tento kemp je neuvěřitelně mizernou krajní možností, která nedává žádnou šanci na únik od ruchu letiště.“

Istanbul protnutý Bosporskou úžinou a posetý kopulemi a minarety vypínajícími se k obloze, patří mezi města s úžasnou romantickou atmosférou. Jeho historie sahá až do nejstarších dob, nejdříve bylo Byzantiem, později Konstantinopolí, hl. městem východořímské říše. Ještě později, to už neslo nynější název Istanbul, bylo hlavním městem Osmanské říše. Ať přijedete jakkoli, budete uchváceni!

Vlak kopíruje jižní pobřeží Thráckého poloostrova a jede podél městských hradeb, aby nakonec svou cestu zakončil přímo pod palácem Topkapi. Autobusy uhánějí po městské dálnici, vybudované na místě někdejší římské cesty. Pokud přiletíte za jasného bezmračného dne, uvidíte nádherné mešity a paláce, široký Bospor a o něco užší Zlatý roh. Přesto se nic nevyrovná cestě do Istanbulu přes Marmanské moře, při níž můžete sledovat štíhlé minarety a kulaté dómy mešit, vypínající se nad horizontem.

Ve Starém Istanbulu navštěvujeme mešitu AYA SOFYA Chrám boží moudrosti. Postavil ji císař Justinián (527 – 65), když se snažil o obnovení výsadního  postavení Římské říše. MODRÁ MEŠITA je ztělesněním harmonie a elegance. Přívlastek „Modrá“ v názvu mešity je odvozen od kachlů z Izniku, které lemují její stěny. Modrá mešita je mezi turisty natolik oblíbena, že vstup musí být regulován, aby nebyla narušena posvátná atmosféra. Hlavní vchod je vyhrazen jen pro Ty, kteří se přicházejí modlit, turisté vstupují jižním vchodem a odcházejí severním.

HIPPODROM – Před Modrou mešitou je Hipodrom, kde se konaly závody spřežení. Osmanští sultáni sledovali, co se v hipodromu děje. Pokud měla říše nějaké potíže, srocování rozhořčeného davu na tomto místě mohlo naznačovat počátek nepokojů, poté vzbouření a nakonec revoluci. 

PALÁC TOPKAPI – Mehmed Dobyvatel postavil první palác krátce po roce 1453. Od té doby byl palác svědkem dramat a intrik dlouhé řady sultánů, vládnoucích osmanské říši. Na rozdíl od paláců v evropském stylu není Topkapi jednou velkou budovou obklopenou zahradami. Má typickou islámskou podobu – s řadou pavilónů, kuchyní, přijímacích salónů a altánů, postavených na různých zahradních nádvořích.

GALÁTSKÁ VĚŽ – Pokračujeme po Galipdede Caddesi a za chvíli přicházíme ke Galátské věži. Má okrouhlý půdorys se střechou ve tvaru kuželovitého čarodějnického klobouku. V roce 1348, kdy byla tato oblast součástí janovské obchodní kolonie, tu janované nejdříve vybudovali „Kristovu věž“. Z její střechy se v polovině 17. stol. spustil neohrožený „ptačí muž“, který se jako první pokoušel o mezikontinentální přelet do asijské části Istanbulu. Z vyhlídky si vychutnáváme pohled do okolí a děláme fotky. Zdejší restaurace je však poněkud cenově nedostupná, menu tu stojí 80 amerických dolarů.

CISTERNA YEREBATAN - Naproti Aye Sofyi stojí za tramvajovými kolejemi kamenný pilíř, který kdysi tvořil část starodávného akvaduktu. Cisterna, postavená v roce 532, je ohromným zásobním vodojemem, vybudovaným císařem Justiniánem, který očividně nedokázal přemýšlet v malém měřítku. Je 70 m široký a 140 m dlouhý a jeho střechu podpírá 336 sloupů. Voda se čerpala z nádrže nedaleko Černého moře a do vodojemu se dopravovala akvadukty, které měřily téměř 20 km. Vodojem dokázal najednou pojmout 80 000 metrů krychlových vody a dokázal tak při dlouhém obléhání pohodlně zásobovat část města.

Skalní klášter Sumela, Rize, čajové plantáže, Kačkar

Řecký pravoslavný klášter Pany Marie v Sumele přiléhá k příkré skalní stěně vysoko nad stále zelenými lesy a valící se horskou říčkou. Je to někdy až tajuplné a strašidelné místo, zejména, když mlžný opar halí vrcholky stromů v údolí pod klášterem. Jdeme stezkou ke klášteru, která je dosti příkrá, ale velmi dobře schůdná. Jsme tady celkem brzo ráno a tak se nemusíme střetávat s davy turistů, kteří ještě spí. Během posledních pěti let proběhly v klášteře rekonstrukce, více či méně zdařilé. Hlavní kaple je vytesána do skály a zvenčí i zevnitř je pokryta freskami. Nejranější z nich pocházejí z 9. století, ale většina je ze století 19. Bohužel někteří místí pastevci používají fresky jako terče pro své praky, nemluvě o nevycválaných návštěvnících, kteří do nich vyrývají svá jména.

Naše horská skupinka je ale už natěšená, jelikož se jistojistě blížíme do podhůří kačkarských hor, které bychom rádi v rámci aklimatizace trochu prozkoumali. Cestou ještě zastavujeme v Rize, leží v srdci oblasti pěstování čaje. Národním nápojem tedy není turecká káva, jak bychom asi očekávali, nýbrž čaj. Turecké čajovníkové plantáže jsou soustředěny právě zde, kolem města Rize na východním konci Černého moře. Čaj se podává v malých skleničkách ve tvaru tulipánu, které se drží za okraj, abyste si nespálili prsty.

Mléko si do čaje nedává nikdo, cukr každý. Já osobně jsem byla tureckým  čajem absolutně nadšená, prostě silný, sladký a v tom horku, světe div se, i osvěžující! Každopádně se konečně nikdo nepozastavoval nad mými 4  až 5 kostkami cukru.

Městečko Rize si nijak zvláště neužívám, jelikož mám děsné křeče v žaludku a ani po Jančiných bylinných kapkách to není lepší. Se zaťatými pěstmi ale prozkoumávám město společně s ostatními a u báječného prodavače sýrů ani já neodolám nabídce a ochutnávám sýrové skrojky. Tak výborný sýr nelze nekoupit a tak riskuji další žaludeční křeče.    
    
V Rize ještě dokupujeme potraviny do hor a odpoledne vyrážíme ještě kousek podél pobřeží, směrem do Ayderu, výchozího místa do hor Kačkaru. Pohoří Kačkar tvoří rozeklané pásmo ohraničené na severu pobřežím Černého moře a na jihu řekou Coruh. Pásmo se táhne nějakých 30 km od jižního okraje  Rize až skoro do  Artvinu, který je na jeho severovýchodním konci. Husté lesy pokrývají níže položená údolí, ale nad úrovní 2 100 m jsou horské průsmyky a náhorní plošiny pokryty jen pastvinami, sem tam ozdobeny jezery a letními vysokohorskými vesničkami, to vše ve stínu drsných horských štítů. Nejvyšší horou pohoří je Kačkar 3 973 metrů, na severní straně pokrytý ledovcem.

Bohužel je problém sehnat dobré mapy a tak si budeme asi muset vystačit s tištěným průvodcem. Asi nebude špatné najmout si někoho místního, kdo zná dobře stezky v okolí. Trasy jsou neznačené a mlha by nás mohla svést z cesty a tak se v Ayderu zkusíme poptat místních a uvidíme. Jakmile odbočujeme od pobřeží Černého moře zásadním způsobem se mění klima a počasí se stává více a více deštivým. Krkolomná klikatá silnička, po které jedeme, vypadá místy neprůjezdná, ale vždycky se ještě nějak protáhneme. Všude v okolí jsou vidět obrovské sesuvy půdy a tak máme maličko strach, jak to asi bude vypadat v horách. Na hory není skoro vidět, všechno je v mlze a můžeme se jen domnívat, co se asi děje ve větší nadmořské výšce.

Nijak nás to však neodrazuje od našeho výstupu a tak jakmile přijíždíme do vesničky Ayder v nadmořské výšce 1 300 metrů, sháníme hned dolmuš, kterým bychom se dopravili do vysokohorské vísky. Ayder není žádná alpská víska s malebnými chatami, jsou zde vidět cihlo – betonové „hrůzy“, okolí je však nádherné. Ani ne za pár minut se podařilo sehnat dopravu do vysoko položené horské vesnice Yukan Kavron a tak máme asi hodinu na přebalení věcí do hor. Neváháme ani minutu a balíme vše potřebné vybavení a jídlo. Za hodinku opravdu přijíždí dolmuš, tentokrát Ford tranzit a my teda v mírném mrholení připevňujeme batohy na střechu vozu. Ženeme se  na sedačky, celkem na místní poměry nového vozidla a čekáme až náš řidič zařadí rychlost a vyrazíme směr osada Yukan Kavron (YK). Prší, cesta je místy trochu drsnější, ale náš řidič vypadá na těžkého zkušenáře a tak si drncání užíváme a čekáme, zda se z odpolední mlhy vyloupnou konečně nějaké ty vrcholky.  

Po hodině cesty přijíždíme do letní osady Y.K., vykládáme batohy a v mlze a dešti hledáme nějaké pěkné místo na postavení stanu. Místní pastviny jsou sice krásně zelené, ale rovného plácku, aby člověk pohledal. Nakonec volíme krásné místo na střeše místní „krčmy“. Má betonovou střechu a vypadá stabilně, takže v rychlosti a sehraně stavíme náš stanový dům.

Jarda, Kája, Jana a Stáňa volí stejný způsob, ostatní se různě rozptylují po louce. Protože pořád prší, domlouváme se, že se za pár minut sejdeme v teple místní hospůdky. Výraz hospůdka, berte samozřejmě s rezervou. Každopádně je to moc útulná dřevěná boudička.

Sedáme k velkým kamnům, dáváme si čaj a sušíme mokré věci. Ptáme se místních, zda by nevadilo, kdybychom si tu na naší plynové bombě uvařili jídlo (venku neustále leje) a reakce je víc než vstřícná. Dáváme se tedy do vaření a u toho s úžasem koukáme, jak místní sledují TV, kde běží fotbalový zápas. Turci jsou hrozně roztomilí, jak s napjatým výrazem ve tváři sledují dění na obrazovce a v okamžiku, kdy padne gól, zvedají radostně ruce a jásají.

To nás nenechává chladnými a tak pořádným křikem a potleskem podporujeme vítězné gesto. Při otázce:“ Odkud jsme?“, jim Česká republika nic moc neříká, stačí však vyslovit SPARTA Praha a hned radostně kulí očka. Dokonce nám jmenují českého hráče, který hraje za Trabzon (místní fotbalový klub). Svět je prostě malý. Později večer plánujeme zítřejší výstupovou trasu a po dalších čajích a pivech jdeme ven do deště a našich stanů.

Yukan Kavron, Kačkar sedlo, bivak

Po deštivé noci vstáváme v pět hodin ráno. Mlha stoupá nad vrcholky, ale na azuro to rozhodně nevypadá. Vaříme čaj a při balení zjišťujeme, že při velkém dešti vydržela suchá jen podlážka našeho „Jurka“, ostatní mají ve stanu mokro. Holt beton na střeše krčmy tu vodu nějak nevstřebal. Máme místního šerpu, ovšem chce 100 dolarů na den. Bohužel, ale pro tuto oblast neexistují žádné podrobnější mapy a tak je to dobrá možnost, jak se přece jen neztratit.

Nástup začíná pěkně zostra. Z Y.K. mezi kamennými domečky začínáme stoupat do příkrého srázu. Všude je velké množství fantastických kytek. Jsme unešeni tou scenérií liduprázdných a rozkvetlých kačkarských hor. Výstup suťoviskem mi dává pořádně zabrat a tak dělám vždy pár desítek kroků a odpočívám. No jo, nástup od moře mi nějak nesedí!

Pár minut nemůžeme skoro s těžkým báglem chodit. Nutím se myslet na něco pochmurného, aby mi neustále nenaskakovala situační scénka z rána a po chvíli se mi to daří a svým pomalým tempem ukrajuji z koláče dnešního výstupu. Jana je už dávno někde v sedle a já jí závidím ty rychlé „běhy“. Cestou dostávám od našeho šerpy Naši sladký vrcholový bonbón a za přispění cukru dorážím do sedla pod Kačkarem i já. 

V sedle dáváme obědovou pauzu a suťoviskem skáčeme jak kamzíci dolů, do blížícího se bivaku. Dolu mi to jde absolutně lehce a tak tentokrát nejsem tím posledním článkem kačkarského řetězu. Pod sestupovou stěnou řešíme, zda jít na vrchol, ale jelikož už jsou dvě hodiny, a to je doba, kdy na Kačkaru začíná pravidelný příděl denních srážek, rozhodujeme se pro sestup.

S Jančou vybíráme fantastické místo pro bivak. Nádherná rozkvetlá dolina u meandrující ledovcové vody z Kačkaru. Dost nám to připomíná rozlehlé pláně dolin Kavkazu. Pardubická Jana na náš návrh ohledně změny plánu (původně jsme měli sestoupit až do Olgunlaru) argumentuje slovy: „ Že pouze najdeme-li rovné místo pro více stanů“. Je tu asi 1000 metrů čtverečních rovné travnaté plochy u vody, a tak moc nechápeme, co tím mínila. Nakonec ji ale přesvědčíme a všichni jsou nadšeni z té nádhery.

Sestup do Ongunlaru 

Ranní vstávání bylo opět rychlé a operativní. Až na to, že na květinové rovné louce byl trochu problém najít toaletní útočiště. Ovšem vše proběhlo jako vždy, k plné spokojenosti všech našich horálků a mohl začít sestup do údolí. Cesta podél horského zurčícího potoka směrem do letní osady byla v lehkém terénu a tak jsme se mohli v poklidu kochat okolní rozkvetlou přírodou. Už jsme tak rozchození, že za půl druhé hodiny jsme dole v Ongunlaru. 

Necháváme batohy u místní dřevěné ubytovny a vycházíme nalehko prozkoumat druhé kačkarské údolí. Naši maratónci vyrážejí plni síly, skoro běžecky. Naše jistící skupina jde samozřejmě s rozvahou. Zůstáváme tedy s Janou, Jardou, Kájou a Ludvou vzadu a vyloženě si to užíváme. Za námi jde už jen Zuzka, kterou sporťák Petr nechal samotnou s bolavými kyčlemi a tak ji po očku hlídáme, aby ji třeba neobtěžovali místní Kurdové.

Chtěli bychom dojít do sedla, odkud si naivně myslíme, že uvidíme ledovcové jezírko. Procházíme letní vesnicí vysoko v horách a osvěžujeme se u místního pramene. Kurdské ženy zde zrovna myjí nádobí a tak nám nabízejí k napití skleničku. Máme sice trochu strach z bacilů na sklínce, ale nemůžeme urazit pohostinnost a tak všichni bez bázně a hany skleničku použijeme.

Posléze, při delší pauze na velkých balvanech, musíme všichni přemlouvat Járu, aby šel s námi ještě dál. Jardův argument, že se teď musí soustředit pouze na Ararat, jsme lehce přebili a tak pokračujeme v plné sestavě. Po pár zatáčkách docházíme k potoku, který všichni překonáváme v místě brodu u cesty. Jen Karel vycházkovou chůzí pokračuje podél říčky, hledat méně hluboký brod. Vše se daří, docházíme na dohled (na velmi dlouhý dohled) další skupinku, odpočíváme, kocháme se a přátelíme se s telátky.

Nástává čas na návrat do vesnice, abychom stihli domluvené dolmuše, které nás odvezou zpět do civilizace. Kolem druhé hodiny jsme zpět u místního dřevěného hotýlku a usazujeme se na terase. Dolmuše by měly přijet kolem páté, Jsou čtyři a začíná pršet, majitel pensionu nám ochotně nabízí, že můžeme počkat v jeho klubovně. Nabídku přijímáme, zmoknout nechceme a jsme v úžasu, jak útulné to je. Orientální koberce na zemi, spousta polštářů, prostě idylka.

Déšť se stupňuje a tak v přátelské náladě, rozvaleni na kobercích a polštářích, čekáme na smluvené dolmuše. Mají už půl hodiny zpoždění, ale jsme přece v Divokém Kurdistánu, tak se nikdo z nás moc nediví. Útočiště máme perfektní a klíďo bychom tu zůstali i přes noc. Čas ubíhá, už čekáme přes hodinu, když v tom největším dešti slyšíme zvenku troubení, což znamená, že dolmuše jsou tady. 

Vybíháme ven a naskakujeme do transitů. Cesta není tak dramaticky rozbitá jako když jsme jeli do osady Y.K., ale je úmorně dlouhá a vede kolem celkem vysokého srázu, který končí v korytě horské říčky. S Janou se nám chce na záchod, tak si říkáme zda nám vůbec zastaví na tak úzké cestě, když protijedoucí auta jsou zde docela častá. Zkouším větu: „Pleas stop over here a go fast toilet!“ Řidič chápe a hned nás vysazuje. Vbíháme s Janou do křoví a v tom samozřejmě vidíme protijedoucí auto. Řidiči obou dolmušů situaci i na tak úzké cestě zvládli, nás s Janou naložil zpět a frčíme dál do Ongunlaru. 

Se zlepšujícím se povrchem vozovky a stupňujícími zatáčkami náš řidič zrychluje svou jízdu. Z předních sedadel se ozývají hysterické výkřiky, když v tom ten nejhlasitější patří Janě a my v okamžiku pikosekund zjišťujeme čeho byl předzvěstí. V prudkých zatáčkách, z jejichž pravé strany je silnice uzavírána prudkou skálou a zleva vysokou strží směrem do řeky, nemá náš řidič vůbec přehled a vlastně v nich ještě zrychluje.

V okamžiku, kdy Jana vykřikla, vidím protijedoucí auto řítící se kolmo na nás. Náš řidič nereaguje, ale podpořen dalšími hlasitými výkřiky Jany a Martina, konečně sešlapuje brzdový pedál. Stojíme skoro na místě. Od nárazu nás dělí 2 cm. Cítíme úlevu, že jsme v pořádku, ale zároveň úzkost, jelikož nejsme ani v polovině cesty. Jana vepředu docela panikaří a řidiči v češtině a docela zvýšeným hlasem vysvětluje, že nezpomalí-li, tak vystoupíme…Nemá to absolutně žádný účinek, jedeme pořád stejnou rychlostí. Po dalších zatáčkách a dalších odvrácených srážkách úspešně přijíždíme do Ongunlaru. 

Pohoří Kačkar jsme zvolili jako "aklimatizační kopce", před naším výstupem na nejvyšší horu Turecka,  Ararat zde: https://plicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=627047

Nemrut Dagi, obří kamenné hlavy 

Ve 3 hodiny ráno vyjíždíme pronajatým dolmušem pod Nemrut 2.150 metrů vysoký. Trochu jsme se asi zbláznili, ale rádi bychom z této hory viděli východ slunce. O Nemrut Dagi nikdo nevěděl až do roku 1881, kdy německý inženýr v osmanských službách, který vyměřoval dopravní cesty, byl ohromen, když narazil na sochy, pokrývající tento odlehlý horský štít. Vše začalo tím, že místní megalomanský starověký panovník dal vytesat do skály dvě římsy a pokryl je obrovskými sochami sebe a bohů, potom dal mezi nimi navršit umělý pahorek z drcených kamenů, který byl 50 metrů vysoký. Zemětřesení pokácelo hlavy většiny soch. 

Kappadokie, Göreme

Ráno se probouzíme v milém a čistém kempu, snídáme, dáváme spršku a vyrážíme do Göremského muzea pod širým nebem. Je to kouzelné místo mezi, do nebes se tyčícími, sopečnými štíty a útesy plnými jeskyněk obklopené vinicemi. Lonely Planet uvádí, že prý zejména baťůžkáři mají tuhle oblast v oblibě. Göremsé muzeum pod širým nebem je jedním z míst v Turecku, která jsou na seznamu Světového dědictví Unesco. Jde o shluk byzantských kostelů, kaplí a kláštěrů, vytesaných do skal.

Je výhodné v létě brzy vstát a dorazit sem hned po ránu, nejlépe mezi dvěma velkými skupinami. Když se totiž davy turistů namačkají do malých kostelíků, zablokují vchod a ten bývá většinou jediným zdrojem světla. Vstupné je nehorázně vysoké. Jana rezignuje, už tady byla, a tak se pokusí projít někde, kde to nehlídají nebo na nás počká venku. Kupuji teda jen jednu vstupenku a navrhuji, že na ni projdeme obě. U vstupu jsou ty otáčecí kolotoče a po projetí kartou (vstupenka) se pootočí. Špekulujeme, že se tam do té mezery obě vejdeme a tak na to vyzrajeme. Strkám tedy kartu do čtečky, zařízení se uvolňuje, ale než se tam stačíme obě nasoukat, nožičky se zablokují a my jsme obě pořád venku.

Říkám teda, že takhle to asi nepůjde a že musím dovnitř sama. Jdu k dalšímu strojku, ale ten už moji kartu odmítá, jako použitou. Začínáme se smát, že jsme prošustrovaly takový prachy a nic a v tom už k nám přichází hlídač, co se jako děje. Podávám mu vstupenku a mojí neohrabanou angličtinou mu vysvětluji situaci, moc se mu to nelíbí, ale pouští mě dovnitř a Jana zůstává venku. 

Efes, Pamukkale

Platíme vstupné a rozprcháváme se po bílém vápníku. Pamukkale vzniklo působením teplé minerální vody ztékající po útesu, která než se dostala dolů ztratila svou teplotu a to umožnilo usazování vápníku na skalní stěně. Vápenaté nánosy vykouzlily přírodní přístřešky, koupaliště a stalaktity.

Římané vybudovali nad travertinovými lázněmi město Hierapolis a využili tak léčivých účinků minerálních pramenů.

Rozmach cestovního ruchu v 80. a 90. letech 20. století měl na toto místo ohromně devastující vliv, protože nad travertinovými útvary vyrostla řada hotelů, které z nich odčerpávaly vodu. Hotely byly tedy zbourány a návštěvníci už se nesmějí v lázních nadále koupat. Pamukkale mě trochu zklamalo, navíc je tu na můj vkus už moc, moc lidiček. Toto zklamání vylepšily ruiny Hierapole a nádherné římské divadlo, které pojme více než 12 000 diváků. Navštěvujeme i Efes, nejzachovalejší antické město, patřící, co se atmosféry římské doby týče mezi nejkrásnější na světě. Jelikož na vstup (15 TRL) už nemáme, vydáváme se na radu Luďka podél ostnatého plotu hledat bránu, která se prý dá lehce přelézt a do areálu se tak prý nepozorovaně dostat.

Všude hlídkují vojáci se samopaly a tak nám to nepřipadá moc reálné. Za chvíli, ale bránu vidíme a tak s Lubošem „nenápadně“ vyrážíme kupředu. Vylézám na bránu, přeskakuji na druhou stranu a metelím ke křoví, aby si mě nikdo nevšiml. Luboš skáče hned za mnou a taky popobíhá do keříčků. Z křoví se postupně přibližujeme k ruinám a Luboš navrhuje, že bude dobrý vyndat foťák, ať jsme nenápadní, jako že fotíme. Připadám si jak největší špión, ale vypadá to jako dobrý nápad. Vevnitř docházíme naši platící skupinu a tento risk nám vychází. Efes je celkově super, ale dominantní je jistě Celsova knihovna. Ve výklencích ve stěnách knihovny bylo uchováváno 12 000 svitků. Cenné knihy chránila před výkyvy teploty a vlhkosti metrová mezera mezi vnější a vnitřní zdí.

Knihovna byla původně součástí většího komplexu a různými architektonickými triky se mělo docílit toho, aby vypadala větší, než ve skutečnosti je: spodní část fasády je vypouklá, takže vypadá ve středu vyšší a sloupy a jejich hlavice ve středu jsou větší než ty na okrajích. Ve výklencích na vnějších stěnách stojí sochy představující všechny síly: ctnost, myšlení, vědění, moudrost.

Návrat domů 

Šťastni, spokojeni a plni zážitků se vracíme na rodnou hroudu. Někdo pod vlivem destilátů, někdo bez nich. A taky s občasnými hygienickými zastávkami pro Ty, co pili „zázračnou“ vodu v kempu. Cestou ještě stačíme prohlídnout bájnou Tróju a v Edirne Selimovu mešitu. Barvitý příběh o obléhání a dobytí Tróje nedával po staletí mnoha dobrodruhům spát. Bájná Trója však byla nalezena až v roce 1871, kdy jeden německý obchodník a archeolog oznámil, že se mu podařilo objevit poklady krále Priama, Neobjevil však něco jiného? Snaha odhalit skutečnost zahalenou mýtem motivuje cestovatele i archeology. Výjimkou nebyla ani legenda o Tróji, městě obléhaném za trojských válek. Přesně určit její polohu a vůbec uspokojivě prokázat její existenci se však podařilo až koncem 19. století.

MERHABA!