Kuba. Ostrov "svobody", kde se zastavil čas

Tabákové plantáže ve Viňales, Havana přezdívaná jako "Paříž uprostřed Karibiku", pastelově zbarvené domky v Trinidadu a Baracoa, místo na samém východě, kde přistál Kryštof Kolumbus.

Podle statistik, tři ze čtyř turistů cestující na Kubu, směřují na Varadero. To ale není nic pro dobrodružné cestovatelské duše. Jak jsme si brzy ověřili, Kuba začíná až za Varaderem, které je luxusním střediskem, kde  vystačíte s angličtinou a obyčejného Kubánce v podstatě ani nepotkáte. Tedy pronajímáme malé auto a vyrážíme za dobrodružstvím. Na internetu nacházíme jméno Helena Rodriguez. Paní je Češka, žijící od roku 1962 na Kubě a náš první kontakt s Havanou. První zajímavé setkání.

https://www.zkomfortnizony.cz/post/kuba-ostrov-svobody-kde-se-zastavil-čas

Kuba jedna z posledních bašt komunismu - země známá svými doutníky, koktejly z kubánského rumu (cuba libre a mojito), které můžete ochutnat ve vyhlášených barech s karibskou hudbou. Lány cukrové třtiny podtrhují šťavnatou zeleň ostrova. Ostrov nabízí i pohádkové karibské pláže. Podaří se nám stihnout ještě pitoreskní svět, ranní pochody pionýrů a spoustu starých amerických aut s motory z Volhy.

Havana, pompézní paláce i rozpadající se domy

Havana (španělsky: San Cristóbal de La Habana), obvykle zkracováno na La Habana, je hlavní město Kuby přezdívané jako Paříž Karibiku. Jsme fascinováni hlubokými kontrasty pompéznosti oficiálních paláců a vládních budov a vedle toho v těsné blízkosti ulic s nádhernými starými koloniálními domy, které jsou těsně před zřícením.

Plaza de la Catedral Jedno z nejkrásnějších náměstí staré Havany. Spousta krásných, zrekonstruovaných budov. A úchvatná katedrála – Catedral de San Cristóbal de La Habana. 

Impozantní budova na náměstí blízko Parque Central je kopií washingtonského Bílého domu. Před revolucí sídlil v Capitoliu parlament a senát. V současnosti je zde sídlo ministerstva vědy, technologie a životního prostředí. Veřejnosti je přístupné pouze první patro.

Záliv, na jehož břehu se Havana rozkládá, byl Evropany prozkoumán roku 1509. O čtyři roky později, 25. srpna 1515, pak bylo založeno současné město. Jeho zakladatelem se stal tehdejší conquistador Diego Velázquez de Cuéllar, vznikla zde pevnost. Právě z Havany byly vysílány další dobyvatelské výpravy do všech koutů Karibiku. 

V 18. a 19. století Havana vzkvétala jako centrum koloniální Kuby a velmi rychle se rozrůstala; dokonce byla známa i jako Paříž Antil. Tehdy vzniklo mnoho dnes známých koloniálních památek. V první polovině 20. století pak přibyly různé hotely a herny, na jednu stranu vzrostla zločinnost, prosperitu však přinášeli američtí turisté, kterých sem jezdily tisíce. Po roce 1961 poté co přišel k moci Fidel Castro a Kuba získala pomoc od SSSR se začaly rychle budovat moderní stavby. Ekonomická krize v 80. a 90. letech, zapříčiněná rozpadem SSSR, hlavního hospodářského partnera Kuby, vedla k zhoršení stavu všech budov, jak nových, tak i historicky chráněných.

Ráj amerických "bouráků"

„Na Kubě jsou všichni automechanici“. Jsou zde desítky tisíc aut ze 40. až 60. let, která dodnes brázdí všechny silnice. Kubánské silnice jsou kapitolou samou pro sebe. Kvůli velmi nákladnému pořízení osobního automobilu jsou silnice poloprázdné, často zde potkáte koňské povozy či kubánské stopaře. Tříproudová dálnice je skoro liduprázdná, jen občas se tu objeví nějaký zbloudilý chodec, cyklista či zvíře. Kvalita silnic odpovídá vyspělosti státu, proto výmoly očekávejte kdykoliv a kdekoliv. Opravdu i na dálnici je třeba dávat velký pozor, aby louže nebyla hlubší, než byste čekali. 

Pevnost El Morro byla postavena v roce 1589, pod kontrolou Španělska. V roce 1843 byl k pevnosti přistavěn maják s lesklou kovovou kopulí. Svému účelu sloužila pevnost do konce 2. světové války. Pevnost El Morro má 6 pater, je vysoká 44 metrů a tloušťka stěn je 5,5 metrů. 

Kdo nebyl v Bodeguitě, jakoby nikdy nebyl v Havaně
"Když mojito, tak v Bodeguitě. Když daiquirí, tak ve Floriditě," zní heslo na tabulce v baru La Bodeguita, které tam zanechal nositel Nobelovy ceny za literaturu (1899–1961), když se procházel v padesátých letech uličkami starého města. La Bodeguita a La Floridita byly dva spisovatelovy oblíbené bary. 

Dnes dosahuje návštěvnost turistů svého vrcholu za zvuků pouličních orchestrů, které tu vyzpěvují slávu Che Guevarovi se slavným Hasta Siempre Commandante nebo kubánskému hudebníkovi Compay Segundovi s jeho projektem Buena Vista Social Club. 

Baracoa, místo na samém východě, kde přistál Kolumbus

Město Baracoa založil v roce 1511 španělský dobyvatel a první kubánský guvernér Diégo Velázquez přímo na místě, kde se při svých objevitelských cestách poprvé na kubánské půdě vylodil Kryštof Kolumbus. Město leží u zátoky Bahia de Miel a obklopuje ho pohoří Sierra de Purial. Z toho důvodu bylo dřív město přístupné jen od oceánu. Příliš turistů se sem nehrne, tím spíše ale poznáte pravou Kubu bez příkras a její obyvatele. Nadchnout každého může třeba cesta horami, v nichž Kubánci pěstují kávu, banány, kakao nebo kokos.

Když u Baracoy přistál Kryštof Kolumbus, zapsal si do deníku cosi o stolové hoře zahalené v mraku. Nikdy na ni ale nevstoupil, což byla velká chyba. Nejkrásnější část „Severního Oriente" je rájem na zemi. Ještě aby ne, když všude roste kakaovník, banány a orchideje a z moře vám vyskakují krevety přímo do talíře. 

Baracoa je krásné město s asi 40 tisíci obyvatel, které vás zaujme například pěkným historickým centrem s jednopatrovými domy v koloniálním stylu. Žádný návštěvník by neměl vynechat náměstí Plaza Martí, ulice Calle Maceo a Calle Martí. 

 Výšlap na místní stolovou horu El Yungue

Nedaleko města Baracoa se nachází výchozí bod pro nádhernou a vzrušující výpravu na horu El Yunque. Vylézt na hřebeny do výšky 575 m n. m. je složitější, než by se mohlo zdát, a cesta je obzvlášť po vydatném dešti  krkolomná, ale její dobytí se stává silným zážitkem pobytu na východě Kuby. 

Malebné údolí Vigňales

Viňales je úžasný přírodní amfiteátr. Nachází se v pohoří Sierra de los Organos. Oblast Viňales je tak jedinečná, že je považována za národní památku. Pozornost zaujmou vápencové útvary nazývané mogotes. Je zřejmé, že nejlepší tabák roste na Kubě a daří se mu zejména v této oblasti, která má pro jeho pěstování ty nejlepší podmínky, protože údolí pokrývá úrodná červená půda. Tabákové plantáže se zde objevovaly již v předkolumbovské době. O tabáková pole se starají místní zemědělci, kteří nemají k dispozici žádné stroje, a tak při orání využívají pouze dřevěné pluhy tažené bílými voly.

Bezprostřední i vzdálenější okolí je zde doslova prošpikováno skalními věžemi roztodivných tvarů. Jejich stěny jsou obvykle porostlé bujnou tropickou vegetací, kterou na jejich úpatí střídají již zmíněná tabáková políčka. Mezi nimi se nachází stěží přehlédnutelné stavby připomínající obrovské stany - tzv. secadory neboli sušičky tabákových listů. Tabákové listy odtud po několika měsíčním zrání putují do tabákových manufaktur a továren, kde se po více než roce od svého zasazení promění v ty nejušlechtilejší a nejžádanější doutníky na celém světě.

Viňales, jedno z nejkrásnějších míst na celé Kubě, jsme si prohlédli z koňského hřbetu. Provincie Piňar del Río, leží až na samém západě ostrova.  Ano, odsud pochází převážná část produkce tabákových listů na Kubě.

Cohiba patří k nejžádanějším doutníkům na trhu. Elegantní a mohutný doutník nejdříve jemné chuti a vůně přechází postupně ve výraznou vůni cedrového dřeva, kakaa a kávy. 

Cohiba je nejprestižnější značkou ve světě doutníků. Byla vyrobena v roce 1966 pro prezidenta Fidela Castra v utajené, nicméně dnes celosvětově slavné továrně El Laguito. Mnoho let byla určena pouze jako dar členům vlády, zahraničním diplomatům a hlavám států. Od roku 1982 byla Cohiba v limitovaném množství zpřístupněna i pro volný trh. Název pochází ze starého indiánského výrazu kmene Tainů a označuje svazek tabákových listů, nejstarší známou formu doutníků, které kouřili domorodci v době Kryštofa Kolumba.

Listy používané při výrobě jsou „výběrem z výběru“ z pěti nejúrodnějších nížin z oblastí San Juan y Martínez a San Luis v regionu Vuelta Abajo. Cohiba je jediná značka doutníků, kde jsou dva ze tří typů listů, které se používají při výrobě – seco a ligero – třikrát fermentovány v sudech. Tento speciální proces dodává značce unikátní aroma a chuť. 

Mexický záliv

Z Vigňales je možné zajet i na pobřeží Mexického zálivu. Asi nejmalebnější část pobřeží se nachází na pevninském výběžku Cayo Jutias.

Panenská pláž Cayo Jutias v mexickém zálivu, žádné Varadero "obsypané hotely a lidmi z Evropy". Opravdová pláž Kubánců! Mexický záliv leží na rozmezí subtropického a tropického podnebného pásma. Jeho vody se při hladině ohřívají na průměrné lednové teploty 24 °C a červencové až 28 °C.

Piňa Colada

Kdo ji ale vlastně vynalezl? Tento drink kupodivu nevznikl někde na Kubě, kam by typově zapadl, ale v Evropě. Španěl jménem Ricardo Gracia pracoval v jednom hotelu, ve kterém byl oblíbený nápoj Coco  Loco. Ten se skládal z kokosového juice, rumu a kokosového krému.

Nápoj byl podáván přímo v kokosech, které se odsekávaly přímo u hotelu ze stromů. Jednoho dne ale Ricardo zjistil, že je bez kokosů a na stromech už žádné nebyly. Protože nechtěl podávat nápoj jen tak v obyčejné skleničce začal přemýšlet co s tím. Všiml si velké zásoby ananasů v hotelu a už to bylo. Odsekl horní čtvrtinu ananasu, přidal brčka a nápoj podával v ananasech.

To přidalo nápoji ananasovou příchuť a hosté věděli, že vytvořil něco výjimečného. Nápoj začal míchat v shakeru s ledem a pojmenoval jej „Piňa Colada“.

Dvojí měna, dvojí život

Na Kubě platí oficiálně dvě měny: peso nacionale (národní peso) a peso convertible, CUC (konvertibilní peso). Důsledek dvojí měny, kdy průměrná měsíční mzda bude kolem 400 kubánských pesos, ale veškeré jen trošičku nadstandardní věci jako benzín, balená voda, rum, pohlednice nebo oběd v restauraci či cesta taxíkem se prodávají za druhou místní měnu: konvertibilní peso (které má kurs někde mezi eurem a dolarem). Ovšem tyto ceny odpovídají zhruba cenám v Evropě, tedy pro normálního Kubánce, který má příjem v nesměnitelné měně, jsou prakticky nedosažitelné.

Káva za korunu

Dvě měny, tisknou se dvoje bankovky...tyhle paradoxy umožňují dvojí ceny. A rozdíly jsou opravdu neskutečné. Třeba káva. Pokud navštívíme kavárny pro místní a máme jejich bankovky, stojí nás káva naprosto neuvěřitelnou cenu. Za kalíšek kávy platíme v přepočtu korunu. Ale v centru Havany v restauraci za "tvrdou" měnu už vyjde šálek kávy na čtyřicet a více korun...

Pouliční stravování

Jako cestovatelé jsme se více či méně stravovali v pouličních stáncích. Nabídka byla většinou naprosto stejná. Studené sendviče, hot dog, bulky s teplým mletým masem.  Podstatně lákavější v tomto ohledu, pro nás byly potraviny tepelně upravované. Jednou takovou, pro Kubu naprosto typickou, je pizza con quesso (placka o velikosti a tloušťce našeho bramboráku, potřená rajčatovým protlakem a posypaná sýrem). Na pohled sice nevypadá o nic vábněji než sendviče, tepelná úprava nás však dostatečně uklidňovala a navíc po ochutnání se definitivně rozpustili veškeré pochybnosti. V životě jsem nesnědla tolik pizzy, jako na Kubě!

Navštivte Trinidad

Krásné, dobové, turistické, barevné, romantické městečko Trinidad. Toto město na své pouti Kubou rozhodně nesmíte vynechat. To by bylo neodpustitelné.

Trinidad leží nedaleko od karibského pobřeží, překrásně položen na úpatí pohoří Sierra del Escambray. Spolu s přilehlým údolím cukrovarů Valle de Los Ingenios je zapsán jako jedna z nejvýznamnějších památek Kuby na listinu světového dědictví Unesco.

Je zde opět naprosto specifická atmosféra. Je to úplně jiná Kuba než v Havaně, zcela odlišná od Santiaga i od Baracoa.

Poznávacím znamením Trinidadu jsou domy vymalované v pastelových barvách, které tak vytvářejí naprosto unikátní panorama města. Na dohled od města se rozkládá „Údolí cukrovarů“, kde se dříve na zhruba 270 kilometrech čtverečních nacházelo více než 70 cukrovarů. Tato oblast tak byla světovým centrem výroby cukru a pracovalo zde až 30 000 otroků. Dnes toto období připomínají jen budovy zaniklých cukrovarů, muzea a informační tabule.

Atmosféra je zde sice značně turistická, ale i to jako by sem patřilo a vnášelo takový zvláštní a poměrně příjemný „mezinárodní pocit“. Když se všichni turisté večer sejdou před Casa de la Musica, popíjejí místní mojito a tančí salzu, nabydete dojmu, že panuje celosvětový mír, všichni že se mají rádi a jsou šťastni.

Místo autobusu cestují Kubánci na korbě starého náklaďáku

Hromadná doprava na Kubě funguje tedy hodně špatně, ale na lidech je vidět vyrovnanost a vlastně pohoda, chudí rolníci s úsměvem cestují vedle mládeže, oblečené dle poslední módy. Jestli něco dělá Kubu nezapomenutelným zážitkem, tak je to kubánská doprava, hlavně ta veřejná, hromadná. Vlak se prakticky nedá použít. Podle jízdního řádu jezdí vlak 2x denně, ráno a večer. Autobusovou dopravu mají Kubánci opět dvojí, pro turisty a pro Kubánce. Turistické autobusy jsou komfortní a drahé, ale je to jediná spolehlivá varianta, jak se někam dostat. Autobusy pro místní jsou součástí integrovaného hromadného dopravního chaosu na Kubě.

Na hromadné dopravě na Kubě se podílí prakticky vše, co má kola. Další složkou hromadné dopravy na Kubě je autostop. Na silnici za každým městem či vesnicí je místo zvané botella, kde se srocují Kubánci a stopují. Autostop na Kubě není záležitostí mladých, ale tvoří jednu z regulérních složek hromadné dopravy. Stopují zde všichni - úředníci, učitelé, doktoři, staří, mladí, děti do školy,... a proto je taky organizovaný. 

Autostop tu řídí amarillo (dopravní policista ve žluté uniformě). Ten zastavuje projíždějící auta a nakládá do nich lidi. Nejdříve jsme si mysleli, že když nás zastavuje, tak jsme provedli nějaký hrubý dopravní přestupek. Ukázalo se, že k nám jen chtěl "naložit" právě kubánského stopaře. Byli jsme zrovna na cestě do Viňales. Ochotně jsme místního naložili a v rámci hesla "štěstí přeje připraveným", jsme se s ním během cesty spřátelili. Navíc se ukázalo, že jeho rodina má tabákové plantáže a tak jsme nakonec měli totálně soukromou prohlídku tabákové destinace s ochutnávkou právě ubalených doutníků. 

Není rum jako rum

Kvalitu kubánského rumu ochutnáváme samozřejmě nesčetněkrát. Moji pozornost v souvislosti s rumem,  však přitahuje zpráva v periodikách. Kuba se prý rozhodla splácet Česku dluh přes sedm miliard korun z dob socialismu. Jenomže nemá peníze. S ministerstvem financí proto jedná o tom, že by dluh uhradila ve zboží. Jednou z možností je splátka rumem. „Zajímavá varianta".

Soukromé podnikání ve stínu diktatury, casa particular

Naprosto nejtypičtějším ubytováním na Kubě jsou tzv. „casy particular“.  Jedná se o ubytování přímo v bytě kubánské rodiny a neexistuje žádný obecný standard, jak ubytování vypadá.

Někde máme k dispozici celé jedno patro a máme naprosté soukromí, jiné rodiny pronajímají jeden pokoj s koupelnou a záchodem, někdy máme pouze pokoj a koupelnu i záchod společné s rodinou a jsou i případy, kdy po dobu vaší návštěvy musí být v dočasném „exilu“ některý člen rodiny a my využíváme jeho pokoj. Úroveň jednotlivých cas rozhodně nemá nic společného s cenou. Ceny jsou dány spíš oblastně, a tak za stejnou cenu můžete v tom samém městě objevit ubytování naprosto rozdílného standardu.

Život na Kubě je do velké míry spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady, centrální plánování není schopno zajistit zdaleka vše, co lidé normálně potřebují. Ale je poměrně bezpečný z hlediska kriminality i relativně málo intenzivní veřejné dopravy. Kubánci jsou poměrně vzdělaní, a všichni vědí dobře o tom, kde je Česko nebo bylo aspoň Československo. Často jsme měli dojem, že Kubánci neřeší jak přežít, ale jak se zabavit. Přes všechny těžkosti si dokážou užívat života.

Možná, kdyby se režim na Kubě uvolnil a přešel nějakým zázrakem v demokracii, bylo by to určitě mimořádně krásné a zajímavé místo k životu. I třeba proto, že nejvíce jsme si zamilovali příjemné, pozitivní, usměvavé a přátelské lidi.