Šlapeme na Ještěd pro dobrou věc

Vyjeli jsme na kolech na Ještěd a pomohli sbírce na nový prales pod Ještědem. Aneb jízdu v balíku, nemám v malíku.

Je to už pátým rokem, co kolegové pravidelně vyráží na kole z Prahy na Ještěd a zpět. Martin se rozhodl, že nás do této sportovně-charitativní akce "zasvětí". 

Cyklistického výletu se "prý" může účastnit v podstatě každý, kdo má chuť se připojit a přispět tak na dobrou věc. Pro začátek se prakticky dozvídáme jen to, co je psáno na pracovním intranetu:

"Jede se z Černého Mostu na Ještěd a zpátky, je to dvě stě a kousek. To je takový příjemný. Vybereme vždycky něco na charitu,“ objasňuje cíl a smysl celé akce Martin. Kdo by se snad bál, že dvě stě kilometrů na jeden zátah je moc, toho Martin uklidňuje: „Je to furt po rovině, je tam jen ten jeden kopec. Nahoře si pak člověk dá pivo a tím dorovná tu ztrátu.“

Při zjišťování dalších informací začíná být jasné, že se jedná o silniční akci. Většina z nás jezdí na horském kole a tak jsme si úplně nedovedli představit, že takovou vzdálenost vydržíme celou jen na "nudné" silnici.

Vzpomínám na článek ve Velo, kde redaktor psal o somatotypech pro cyklisticku. Uváděl, že: "právě odvětví silniční cyklistiky je „spravedlivé“ ke všem somatotypům a umožňuje jim tak provozovat tento

sport. Ať jsou vysocí, nebo malí, hubení, či svalnatí, endomorfní, mezomorfní, nebo ektomorfní. Ano, v těchto třech odborných výrazech "prý" tkví základ talentu pro jednotlivé cyklistické disciplíny. Sprinteři na dráze se budou rekrutovat téměř výhradně ze somatotypu endomorfního.

Z něho se profilují i silniční sprinteři. Dráhoví stíhači, na silnici časovkáři, ale i klasikáři jsou svým somatotypem mezomorfní.  Příkladem je určitě náš soused, jeden z největších talentů poslední doby Peter Sagan, ale také Lance Armstrong. V této skupině se dá talent ještě rozdělit podle výšky postavy. Právě rozdělení na časovkáře a klasikáře předurčuje to, jak je který závodník vysoký." 

Rozdělení populace, která se týká i cyklistů, popsal v roce 1940 William H. Sheldon. Ten rozdělil tvar lidského těla právě do tří základních somatotypů a obecně je popsal: endomorfní (obézní), mezomorfní (svalnatý) a ektomorfní (hubený).

Podle německého psychiatra E. Kretschmera se tyto tři základní skupiny liší nejen tělesně ale i duševně. A také se ještě dále dělí, například typ endomorfní, tedy s předpoklady pro sprint, může být na jedné straně rozvážný, pomalý, usedlý a to nebude povahově nejvhodnější předpoklad pro závěrečné sprinty, i když má předpoklady fyzické. Silniční sprinter musí inklinovat k atletické povaze mezomorfní (tedy svalnatější), tady se projevuje energičnost, vitalita a přímočarost. Povahové vlastnosti, které dělají sprintera sprinterem. 

Vydala jsem se tedy všechny tyto somatotypy hledat i u nás po kancelářích. Přestože někteří kolegové neradi vystupují z komfortní zóny, jsou stále i Ti, kteří to milují. To nám umožnilo se na akci zaregistrovat v solidním počtu.

Úkol číslo jedna postavit tým byl splněn a tak mohla nastat další fáze. Porozhlédnout se v okolí kamarádů, kteří propadli silniční cyklistice a získat nějaké know how. První pokus v osobě Viktora jsem ihned eliminovala poté, co mě zaslal loňskou trasu, kterou jel průměrem 30 km/hod. Jsme kochací tipy a atakujeme stěží dvacítku... Další na řadě byla Edit s Pavlem s kterými jsme v zimě jezdili na běžky a jsou to přesně ty vytrvalci, kteří to neberou zas až tak vážně a vydrží moje laické a nejapné otázky.

Ihned souhlasili s cvičným výjezdem na ten liberecký kopec. Pavel vybral trasu naprosto geniálně a já poprvé pocítila, jak neumím zaměstnat hlavu na dlouhých rovinách. Snažil se nám přiblížit styl dorozumívání na silnici. Rozuměj zkušení cyklisté mají svá zažitá gesta, kterými se ukazuje díra v silnici, objíždění překážky na silnici, míjení pomalejšího jezdce, který není součástí skupiny, atd. Ukazuje se, že "žiletkáři" jsou velmi disciplinovaní ve všech ohledech. Drží stálé tempo, komunikují přes ty posunky a nestaví na jídlo. Nemít hospůdku jako cíl je na nás výletních tipech asi nejhorší prohřešek. Pokud byste z cyklistické hantýrky chtěli vybrat spojení, u něhož i laik tuší, o co se jedná, bude to “jízda v háku”. Nejdůležitějším důvodem tohoto počínání je ukrytí se před náporem větru a s tím spojená úspora sil. Proč vynakládat zbytečně moc energie rozrážením větru, když se o to stará jezdec před vámi. 

Ten den jsme neměli úplně sílu, neboť v týdnu jsme se vrátili z těžkého treku v Rumunsku a do soboty toho moc nenaspali. A tak přes všechnu snahu jsem poslední desítky metrů své kolo na vrchol tlačila. Větu, která už u nás prakticky zdomácněla : "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní", vygradovala ten den bouřkou na Ještědu. Pichlavé krupičky a poryvy větru do obličeje, mlha, totální zima. Vrchol jsme nevzdali, ale ten den a úsek mezi vrcholem a sedlem Výpřež se zařadil mezi "moje extrémy".

Druhý pokus a prozkoumání zajímavější trasy z Kokořínska přes Mšeno, Bezděz, Doksy a Ralsko, proběhl ze Standou. Shrnula bych to tak, že jsem za ním v podstatě celou cestu více (či méně úspěšně), doslova vlála. Trochu mě šokoval informací, že správný cyklista šlape i z kopce. Proboha, to je přece jediná možnost kdy mohu cestou odpočívat... I tak vzdálenost 155 kilometrů a 1800 metrů převýšení bylo pro mě na silnici "seriózní" poprvé. Veselé zakončení tohoto zážitku byla pak zpráva pořadatele, že trasa přes Kokořín a Doksy je jen pro výkonnostně “nejsilnější” skupinu a pro špatný stav asfaltu nebude letos zařazena. Hm, a zrovna tu byly tak skvělé výhledy.

Nastává den akce. Už v Praze ztrácíme dva kousky. Radka má nějaké zažívací potíže a končí už v "základním táboře" den předem. Mladší David nám posílá zprávu, že nemůže jet v půl šesté ráno. Otrlý zbytek skupiny se potkáváme na startu a nadšeni z toho že neprší, se vydáváme na trasu z Ptýrova. Volíme úplně jinou trasu než ostatní, lemují jí louky, pole a lesy. Na travnatých plochách se lesknou kapičky ranní rosy. V údolí je poměrně chladno, ale jakmile vyjedeme ze stínu lesa a ozáří nás sluníčko, nabíjí nás to energíí.

David v deseti minutových intervalech vykřikuje : "To je parádní trasa, to je skvělá akce".... Říkám si, jestli mu to vydrží, až se nám do cesty postaví ten kopec. Petr na posledním úseku nasazuje strojové tempo a mizí mě z dohledu. I já ukrajuji výškové metry, když mě celkem rychle předjíždí v nejprudším stoupání horské kolo. Zaostřím na jezdce a kolo, vidím jasné obrysy "elektro podpory" a neodpustím si hlasité: "To není teda fér". Starší cyklista zpomalí a omluvně odvětí, až prý mě bude tolik co jemu...

S tím musím souhlasit a tak se dál peru s posledními výškovými metry. Rozdíl od minulého výšlapu je značný a hlavně zakončení v sedle se daří. Potkáváme se na vrcholu s ostatními kolegy a sdělujeme si zážitky z trasy. Přichází ta druhá lepší půlka trasy, bude to z kopce.

Sjezd do Českého Dubu je euforický zážitek. Tachometr v horních partiích překračuje šedesátku a v zatáčkách se mi tají dech. Vůbec nevím jak mám v takové rychlosti pracovat s těžištěm, chvíli přemýšlím nad fyzikálními zákony a stejně nakonec používám raději výrazné zbrždění. Tohle se té silničce musí nechat, ta rychlost je okouzlující a opojná. Na cestu zpátky se k nám přidává Honza.

Vrtá nám s Petrem hlavou, jak může být při sjezdu na silničce pomalejší než my na gravel biku, ale ukazuje se, že to má jednoduché vysvětlení. Přibržďujeme v golf resortu, kde je pro všechny společný oběd, ale už pro nás není místo a tak sjíždíme na náměstí do hospůdky v Českém Dubu, kde už si začínám poslední měsíc připadat jako štamgast. Po výborném jídle už je jen velká radost to zase rozšlapat po mírně nakloněné rovině až do Mnichova Hradistě. Loučíme se s Honzou, který to nátáhne až domů (klobou dolů) a my frčíme směr Ptýrov.

Jsem ráda, že máme v týmu sportovce, kteří se neberou tak vážně a ještě stále dokážou opustit svoji komfortní zónu! A tak jsme mohli vyšlápnout na Ještěd a udělat něco pro dobrou věc.

Poznámka: V rámci výšlapu na Ještěd se vybírali peníze pro Čmeláka – Společnost přátel přírody, která se mimo jiné snaží o to, aby lesy byly pestré a plné života. ČSOB partnerská finanční sbírka podpoří Nový prales nedaleko Ještědu, který je domovem mnoha chráněných druhů rostlin i zvířat. 
Cyklistek a cyklistů bylo celkem 152, pro Čmeláka se vybralo 175 455 Kč.